na Blog.cz

Povídačky, pověry, strašidelné historky, ... To všechno k němu neodmyslitelně patří. Já na něj nikdy nevěřila. Za to moje sousedka ano. V onen den si dává pozor, aby vstala pravou nohou napřed. Nikdy nedělá nic riskantního. Nepouští se do náhlých rozhodnutích. Pro jiné je tento den zase naopak jedním z nejštastnějjších v roce. Pouštějí se do vyznání lásky, početí dětí a kdoví čeho ještě :-).

Proč o tom vlastně píšu? Protože můj už takhle zblbnutý život se nějak otočil vrzhůru nohama a na co dneska šáhnu se pokazí. Doslova.

Ještě během klidné soboty jsem si šla asi po jedenáctý lehnout. Byla jsem utahaná a usnula během pár minut. Až v jednu v noci (už v osudnou a odstrašující neděli :D) mě probudilo kručené v břiše. Šla jsem do ledničky, snědla párek s kečupem a spokojeně spala. Do osmi ráno, když mě vzbudila mamka, která dneska pořádá "akci pro známé". Lépe řečeno k nám přijedou její známí, půjdou někam ven a pak budoou grilovat. Její rozčílený křik pocházel z otevřené ledničce, která díky mé návštěvě během noci namrzla, nedala se zavřít a skoro nechladila. Ráno jsem zabila vytíráním kuchyně po odpadajícím ledu. Už během toho jsem zvládla rozbít sklenici okurek.

Když opomenu zakopnutí o plůtek pro našeho psa a rozbití žárovky, můj "štastný" den pokračoval až odpoledne. Vařila jsem si puding (který jsem stihla připálit) a nesla si ho do pokoje k notebooku. Zavolala na mě mamka, já se otočila a rukou rozlila puding přes novou učebnici biologie (ano, přes takovou tu bílou pro středoškoláky, která stojí asi 800korun :D) a svůj notebook. O starých sešitek a ostatních krámech - jako jsou sluchátka - nemluvě. Všechno leželo pod nadvládou vanilkového uvařeného mléka. Snažila jsem se to setřít kapesíčkama. K mému štěstí jsem s první várkou od pudingu zašpiněných kapesníčků spadla a zmatlala si nové tričko.

Za odměnu sem si chtěla vzít babiččin štrůdl s jabkama. Jen co jsem si kousla, všechna jablka vypadla na podlahu. Jen co jsem to setřela, chtěla jsem si vyčistit zuby - mám rovnátka a kousat do něčeho znamená mít celou pusu označkovanou daným jídlem. Nechtěla jsem pokoušet osud - takže triko od pudingu jsem si sundala a kvůli hrozící pastě jsem si čistila zuby jen v podprsence. Ale mě se osud nikdy na nic neptá, takže zrovna v té době přišel do koupelny jeden z hostů mých rodičů. Nebylo by to tak hrozný, kdybych si zrovna neprohlížela malé špíčky na břichu.

Už je půl sedmý, tak doufám, že nic horšího než soused očumující mé nahé tělo mě potkat nemůže.

"Rychle do koupelny, vyčistit zuby jako velká holka a jít spát." tak zněla slova mojí maminky, když nás chtěla vykoupat, zatímco si ve vedlejší místnosti taťka pouštěl film. Tak jsme se z županů dosoukaly do pyžam, rodičům daly pusu na dobrou noc a ulehly do postele.

Zatímco Hanka už podřimovala, já nemohla usnout. Nemohla. Něco mě tížilo. I když jsem chtěl zavřít oči, nemohla jsem. Na digitálních hodinách se ukázalo pár minut po půl jedenácté. Já přesto nemohla usnout. Něco uvnitř mě mi nedovolilo zamhouřit oči. Navíc na mě v jednom kuse křičelo, ať popadnu sestru, Alíka z kuchyně a utíkám za rodiči do obýváku. Po pár minutách mě až začaly pálit paty. Rychle jsem vyběhla a se slzama v očích popadla spící sestru. Hladila jsem ji, odhodila deku a zkoušela propudit. Nakonec otevřela oči a já ji dotlačila ven. Paty mě pálily čím dál víc a něco ve mě mě svíralo. Alíka jsem vyhodila z pelíšku a běžela se s Hankou schovt k rodičům. Mamka na mě nevěřícně koukala a snažila se mě dopravit zpět do postele. Já byla jako v amoku. Nechtěla jsem se hnout a křičela na všechny strany, že do kuchyně ani pokoje nikdo nesmí.

Po pár desítek vteřin všichni pochopily proč. Najednou se ozvala šílená rána. Hanka začala křičet, mamka se strachovala a táta chytl štěkajícího Alíka. Jen já zůstala v klidu a pocitem úlevy se trochu pousmála. Palčivá bolest v mých patách přestala. Stejně jako ten svírající pocit v mém těle. Konečně jsem se uvolnila.

Než jsem se vzpamatovala, běžel se táta podívat, co se děje. Po policejním vyšetření se objasnily všechny nejistoty. Opilý řidič narazil v plné rychlosti do našeho domu. Moje postel - i postel mé sestry -, kde jsem v tu dobu měly pokojně spát, ležela v troskách. Stejně jako polovina kuchyně. Spát v té době u sebe v pokoj, jak jsme byli každodenně zvyklé, už bychom tu nejspíš nebyly. Nevím, jaká síla mě v tu dobu pomátla, ale jsem jí nesmírně vděčná.

Sama se na dítě moc těším, i když dřív, než za deset let ho snad neodrodím :-). O to víc mě děsí moje vrstevnice, které se promenádují s velkým bříškem po školních chodbách. Podobně to má i sousedka mojí tety, s kterou se občas bavím "přes plot" :D. Je jí 18 a má dvouleté dítě. Sama přiznává, že v 16ti si nepředtsavila všechny okolnosti. Viděla to jednoduše - bude chodit do školy, miminko jí pohlídá babička a pak ho uspí ukolébavkou. Realita? Babička není nejmladší a dítěti musí platit chůvu, na kterou musí každý odpoledne vydělávat. Dítě povyrostlo, nemá čas na školu a sotva se v noci vyspí. Batole má sce ráda, ale rozhodnutí by teď asi zvážila líp. Hlavně proto, že vysoká je pro ní už nereálná (ona ani její rodiče nemají stovky tisíc na kontě, musí pracovat a starat se o dítě).

Ať už plánovaně, neplánovaně nebo prostě jednou blbou nocí, stát se to teoreticky může komukoli. Možná se tiv hlavě objeví věta: "Já si dám pozor, mě se to stát nemůže!" Praskne kondom, zapomenete ho nasadit, selže antikoncepce (vlivem atibiotik, ...) je to tady.

Co dál? Potrat - zabíjení, hnusení. Ani naše škola nebyla vyjímkou kampaně proti potratům. Zkrvavené a nechutné bilbordy zdobily ulici před vchodem. Bojovníci proti zabíjení nenarozených, jak jim čas od času někdo řekne, ale nepočítají s tím, že dítě taky může být nehctěné (např. ze znásilnění), že náctiletá holka nemá tolik peněz a hlavně času na to, aby se starala a dítě. Navíc jí většinou zablokuje budoucnost (jestli nemá na chůvu, ...). Zkrátka - velkou roli hrajou peníze. Jako vždy.

Ideální je, když si můžeš promluvit s rodiči. Jestli ti se chovají jako cizí, zajdi do poradny, porad se s gynekologem. Nikdy není pozdě a sněkým mluvit musíš.

Nechci se stavět jen na jednu možnost. Takže, co když řekneš ano? Ve škole dostaneš po porodu zhruba měsíc (až dva) volno. V téhle době se stejně musíš pořád učit a podle typu školy chodit na testy. Jsou i sytuace, když můžeš zažádat i o individuál. Musíš zvážit i to, že miminko není pořád malé a nezmizí po pár letech (je to přehnané, ale pravdivé :-). Začne chodit do školky, musíš mu kupovat věci, ve škole s ním psát úkoly a zapomenout na polovinu svých kroužků a zábav, na teré si byla zvyklá. Ideální je, když je třeba babička v důchodu, mamka na mateřské,...zkrátka když ti s dítětem může někdo pomoct. Zkusit můžeš i azylové domy.

Jestli váháš, vem si papír. Ten rozděl na dvě půlky, na jednu napiš "proč ano" a na druhou "proč ne". Je trošku pochybné rozhodovat se podle papíru, ale líp uvidíš svoje možnosti. Jestli "ne" výrazně převažuje, zatímco "anoL zeje prázdnotou, máš první vodítko a ponechání si miminka ještě zvaž.

Je jansé, že po potratu se budeš cítit zle. Není to lehké rozloučit se s dítětem. Je tu možnost, že pak nebudeš moct mít děti, ale s dnešní technikou a pokročilou medicínou je minimální.

Nejsem odborník, nechci ze sebe dělat všeználka. Jen vyjádřit svůj názor (lépe řečeno). Kdyby se mi na bílé tyčince objevily červené prožky hlásající "pozitivní", leč nerada, asi bych volila možnost potratu. Bydlím v bytě a chci se vyhrabat z maloměsta. A halvně - naši by mě asi přerazili.